V neznámu...

Judith Kingklonová je studentkou prvního ročníku. Podobně jako mnoho dalších i ona propadla kouzlu literárního útvaru zvaného drabble a poslala nám do Trimela následující kratičký příběh o stu slovech, inspirovaný níže uvedeným obrázkem:

Zimní soutěž 4.kolo

Tak lidičkové! Po kratší odmlce vám přináším závěrečné kolo Zimní soutěže. Nezúčastnili jste se prvního, ani druhého, ani třetího kola? Nevadí! Zúčastněte se čtvrtého, máte šanci ukázat svůj talent, nehledě na barevnost, národnost, věk atd.
Dlouho jsem přemýšlela, jaké kategorie vám tentokrát předložit, aby to bylo zimní a zároveň originální. Naštěstí mi mdm Leti a naše žlutá zasedačka náramně pomohli, tak teď už bude jen na vás, co vymyslíte. Opět máme dvě kategorie, kterých se můžete zúčastnit.

Začínající kouzelník hrající mudlovský fotbal

Zajímavou shodou okolností přinášíme "zpověď" hlavního protagonisty předcházejícího článku:)

Jmenuji se Chabrakanes Čertovem. Dodnes netuším, proč mě pojmenovali Chabrakanes, ale dozvěděl jsem se něco o příjmení.

Příjmení je po otci mé maminky, jediném kouzelníkovi v naší rodině. Maminka mi říkala, že dědeček příjmení Čertovem získal kvůli tomu, že dokázal nahnat strach strašidlům, která se nazývají čerti. Pro studenty vyrůstající v kouzelnické rodině: čert je mudlovské strašidlo, které chodí na zlobivé děti, což já jsem byl - taky proto na mě párkrát přišli.

Moje rodiče jsou oba mudlové, takže doma jsme s bratrem jediní, co se zajímají o kouzla. Do světa kouzel jsme se dostali asi díky dědečkovým genům. Bratr je starší, tak jsem taky něco pochytil právě od něj. Na školu jsem se hlásil, abych se naučil kouzlům a poznal nové kamarády. Doufám, že se mi to podaří.

O škole jsem se dozvěděl od svého v „kouzelnickém světě“ nevlastního bratra Jamese Dennyho Freedoma. Je mi 11 let, ale to asi každému nováčkovi. Málokdo je starší nebo mladší při nástupu na školu. Moje záliby čtení, mudlovský fotbal, pokec s přáteli, občas i experimentuji a miluji procházky v přírodě. Mám chuť studovat na škole jako je Hogwarts, proto jsem vyplnil přihlášku. Po přijetí jsem procházel pár dní školu jako osamocený „kačer“. Po pár dnech samoty jsem byl posazen na křeslo, kde mi byl nasazen Moudrý klobouk, který mě zařadil do koleje Mrzimor. První dojmy po příchodu do koleje jsou úžasný. Zatím to jsou jen dva týdny, ale doufám, že tomu tak bude pořád. Hrozně rád jsem za Samanthu Ulvenovou, je strašně milá, patří jí ode mě velký dík. Vlastně děkuji celé koleji, že mohu trávit svůj čas právě s nimi. Péče o nováčky je prostě dokonalá, jsem moc rád, že jsem se dostal do tak super koleje. Už se těším na další akce a strávený čas s kolejí, za kterou jsem moc rád. Ať žijou jezevci!!!

Chabrakanes Čertovem

Chabrakanes Čertovem chameleonem!

Byl krásný večer, den před Valentýnem a já ho jako vždy trávila ve Velké síni, tentokrát i ve společnosti mé zelené kamarádky Ashley Bau Blackwater. O chvíli později přišel i náš žlutý prvák Chabrakanes Čertovem. Protože jsem věděla, že se tito dva malí roztomilí prváčci k sobě trochu mají, nebyla bych správný blázen, kdyby je trochu k sobě nepopostrčila technikou: Nech ho žárlit.

Což se mi sice podařilo, ale hned v počátcích jejich rozhovoru Chab zmizel! Sice jsme ho slyšeli, ale neviděli. Dokonce ani po proměně ve skřítka se nezviditelnil. Hledali jsme ho všichni, ale marně. Nakonec po několika dlouhých minutách, kdy Ashley začala propadat hysterii kvůli tomu, že jí zmizel první kluk, kterého milovala, se Chab nakonec objevil. Ale špatně! Chab totiž zezelenal!

Nikdo nevěděl, proč tomu tak je, a tak všichni rychle začali prosit Našeho nejvyššího divotvorce, slunce naše jasné, aby to dal do pořádku (i když se vlastně ve Velké síni nenacházel). Ten dokonale prokázal svoji schopnost všechno vyřešit a přitom nepromluvit ani jedno slovo. Takže s úlevou musím konstatovat, že Chab je zpátky mezi žlutými.

Elizabeth Gibsonová

Vivian Adamsová, nadějné Mrzimorče

Na Hog jsem šla s tím, že chci jít do Mrzimoru. Přiznávám, že to nebylo bezdůvodně. Chodila sem totiž moje kamarádka, asi si ji pamatujete.  

Jedná se o Karine de Iku. Je teď sice v mrazáku, ale prozradím vám tajemství, ona z toho mrazáku někdy určitě vyleze. Docela bych byla ráda, kdyby to bylo brzy... ale což, je to její rozhodnutí a až na to bude připravená, tak se určitě ukáže. Chtěla bych tu poděkovat mé patronce a zároveň prefektce Ciline Flameové. Je to úžasný člověk a jen těmi pár zprávami přes sovičku jsem si ji zamilovala. Je tak laskavá a milá! Nevím, jestli bych zvládla odpovídat někomu pořád na blbé otázky.

Jsem čím dál tím víc radši, že jsem opravdu v Mrzimoru. Jsou tu fajn lidi a všichni mají společný cíl. A to „honbu za pohárem“! Bylo by opravdu milé letos ten pohár vyhrát. Musíme do toho dát všichni všechno a to by v tom byl čert, abychom to nezvládli.

Zajímalo by vás, jak jsem vůbec vymyslela své jméno? Můj oblíbený film je Blood and Chocolate. Česky se to tuším jmenuje Krev jako čokoláda. Hlavní postava, vlčice, se jmenuje Vivian. Teď mě docela mrzí, že je tu již v Havraspáru Viviana a že jí „kradu“ jméno. Nevěděla jsem, že tu někdo takový je. Příjmení jsem si zase vypůjčila od rodiny Adamsových. Když jsem byla malá, byla to moje nejoblíbenější pohádka. Všechny děti chtěly pejska a já chtěla dostat ruku. Bylo by fajn, kdybych měla takovýho kámoše, který by nemohl mluvit a mohl mě třeba masírovat.

Začínám se tu s tím docela sžívat. Ráno se probudím a jdu hned pozdravit do VS a večer rozhodně nezapomenu všem popřát dobrou noc. Nevíte, jestli náhodou neexistuje nějaká hogmánie? Jestli totiž ano, tak já jsem ji dostala rovnou ve velkém. Ale jak tak to tu pozoruji, rozhodně nejsem sama.

Výuka mě tu velmi těší. Je tu na výběr tolik profesorů a různé předměty. Mám čtyři a doufám, že je budu zvládat, jak nejlíp budu umět. S jednou paní profesorkou jsme si možná i hezky porozuměly, takže na její hodiny se těším obzvláště. Ale všechny hodiny se tu zdají být zatím super. Doufám, že vás tu moc nenudím a radši půjdu napsat nějaký ten úkolek zase =).

Vivian Adamsová

Pohádka o brblavé hoře

„Kdesi kdysi,“ začal Andy zeširoka, „už nevím, jestli to bylo v Nepálu nebo v Jeseníkách, byla hora. A ta neustále bručela a brumlala. Stěžovala si na všechno a na všechny tak dlouho, až k ní pomalu nikdo nechodil. Jen občas vítr prolétl kolem, ale když slyšel její litanie, zase rychle zmizel. Jednou takhle zaslechl, jak si hora stěžuje na bolesti břicha…“

„Od kdy horu bolí břicho,“ zavrtěla Jasmínka hlavou.

„Kušuj a neskákej mi do řeči,“ odsekl Andy.

„Tak tu nekecej blbosti!“

„Dobře. Kašlu na pohádku. Jdi si spát bez ní.“

„Ježíííš, ty jsi netykavka. No tak dobře, tak ji bolelo břicho,“ dodala smířlivě.

„Jo, bolelo,“ kývl Andy. „A čím dál víc. Kvílela a úpěla, jenže ji nikdo neslyšel. Až za čas prolétl kolem vítr a zaslechl její nářek.

´Co se děje? ´zeptal se a čekal, že hora na něj opět spustí, ale ona jen zasténala.

´Už celé století mne bolí břicho a nevím si s tím rady. ´

´Hm, dojdu pro jezevce, ten by snad věděl. ´řekl vítr a odlétl."

„Hele, ono to asi fakt bude v těch Jeseníkách,“ zamyslel se Andy. „V Nepálu asi jezevce nemají.“

„Pokračuj!“

„A tak přišel jezevec. Bedlivě obcházel horu, prolézal každou skulinkou a každou jeskyňkou. Pak se postavil před horu a oznámil jí, že tady pomůže jen permoník.

´To víš, že jo. Permoník. Bude do mě různě šťouchat a kopat a nezůstane ze mne kámen na kameni. ´

Jezevec jen pokrčil rameny. Jenže horu břicho bolelo tak vytrvale, že nakonec souhlasila.

Permoník přišel a znovu celou horu prohlédl, pak pokýval hlavou a na jednom místě začal pilně kopat. Hora nejdřív bručela, ale pak ho nechala být. Permoník makal jak permoník a za čas uvolnil hromádku kamení, zpod které začal vytékat tenký pramínek vody. Hora cítila, jak se jí ulevuje. Čím byl pramínek svižnější a větší, tím lépe jí bylo.

´Potřeboval na svět a nemohl se tam dostat, ´usmál se permoník. ´Tak jsem mu trochu pomohl. ´

Hora mu vděčně poděkovala, on si sbalil fidlátka a odešel.

Pramínek vesele zpíval a poskakoval po kamenech směrem do údolí. Hora si na jeho veselou písničku brzo zvykla a přestala být nabručená. Do jejího okolí se vrátil život i vítr…“

„Prima,“ řekla Jasmínka.

„Tak přemýšlím,“ zvedl Andy obočí, „jestli to nakonec nebylo v Novohradských horách. Pak tam přišel jeden vykuk, zjistil, že je tam fajn voda a začal ji lidem prodávat. To by ale byl blbý konec pohádky, co? Tak necháme ten původní.“ Zamrkal a odešel spát.

Andrew Uroboros

 

První zápisy, první úkoly...

Tento článek nám poslal tajný dopisovatel, který si nepřeje zveřejnit své jméno a bude publikovat pod pseudonymem.

V Bradavické škole čar a kouzel se člověk pořád na něco těší, pořád se nemůže něčeho dočkat... Nejprve to bylo na e-mail s rozhodnutím o přijetí (či nepřijetí) ke studiu. Když člověk tento e-mail obdržel, byl nadšený, že má povolen vstup do hradu. Tak si tam lososil a začal se těšit, až bude zařazen do některé z kolejí. Nakonec byl i zařazen, ale zase se nemohl dočkat, až si bude moci zapsat první předmět, druhý, třetí...

Den, kdy bylo možné zapsat první předmět, byl pro nás, nováčky, zvláštní. Schody se zbláznily. Hýbaly se tam a nikoli zpátky, zpřeházely cesty, zkrátka, pořádný zmatek. Někteří studenti to brali s humorem, jiní smutně bloudili sešeřelými chodbami a doufali, že najdou cíl své cesty dřív, než je tu sežere bazilišek. S blížící se šestou hodinou odpolední napětí ve Velké síni stoupalo. Většina studentů si již s předstihem zjistila, kterou cestou se jde do Informací o výuce. Bylo zřejmé, že u některých předmětů to bude masakr. Nejvíc byli nervózní samozřejmě nováčci. Nebo to alespoň dávali nejvíc najevo. Starší spolužáci na ně shlíželi vesměs shovívavě, byť někteří z nich si neodpustili povzdechy, kroucení hlavou a pobavené poznámky. Nováčkové důležitě a nervózně diskutovali o tom, jaké předměty by si chtěli zapsat, kolik peněz mají, kdo jim půjčí a s kým by chtěli do třídy chodit... a to všechno pořád kolem dokola. Do toho všeho zněly výstražné hlasy kolejních ředitelů, aby si, především nováčci, nenabrali spoustu předmětů, které nakonec nestihnou, budou ztrácet body a všechny ty příjemné následky podobně uvapených rozhodnutí. Byly tři minuty po šesté, když kdosi ze starších studentů ve Velké síni vykřikl: „Už!“ Zcela dle očekávání se všichni vrhli na zápis. Nešťastné naříkání dotyčného, že to měl být vtip, nikdo nebral vážně. Zřejmě bídně zhynul pod dusajícími nohami studentů. Ale, ať už to vtip byl, nebo ne, zápis byl otevřen.

Se spuštěním zápisu předmětů a seminářů se objevila taková drobná „nepříjemnost“, jejíž hrozbu někteří přehlíželi. Domácí úkoly. Chtě nechtě si vypracování takového úkolu pár minut žádá. Čím víc úkolů, tím víc minut. Najednou člověk zjistí, že od chvíle, kdy sedl k počítači a jal se úkoly vypracovávat, uběhlo šest hodin. Pak ve Velké síni poslouchá ostatní, kteří se holedbají, jak ty úkoly zvládnou na poslední chvíli. Levou zadní. S každým odevzdaným úkolem či soutěží nastává další těšení. Jak to dopadne? Bude se líbit nebo budu za trolla?

Jeden by řekl, že je krásné neustále se na něco těšit. Jenže při permanentním těšení na stále nové a nové věci strašně rychle utíká čas. S tímto přístupem budeme za chvíli v důchodu :-)

Mundungus